Žijeme v době vizuální, nejvíce informací z vnějšího světa vstřebáváme zrakem. Rozhovor EPALE s Radkem Pernicou

Radek Pernica je absolventem Katedry andragogiky a personálního řízení FF UK, absolvoval výcvik ve skupinové psychoanalytické psychoterapii, výcvik koučů dle ICF, Points of You® Certified Expert. Absolvoval také PQ Coaching Grant program by Shirzad Chamine a výcvik v mindfulness (RMT). Je také certifikovaný lektor ILM. Pracoval jako sociální pracovník, skupinový a individuální psychoterapeut a má dlouholetou manažerskou praxi v HR. Od roku 2005 působí jako lektor, kouč a facilitátor. Je tátou 3 dětí (zatím), certifikovaný barista a bartender, milovník dobrých knížek, starých rádií, rozhlasových her a Islay Single Malt Scotch Whisky.

Radek Pernica

 

Tvé jméno je pro mne symbolem obrázkových karet Points of You. Kdo ještě je Radek Pernica?

Uffff, to je těžká otázka, resp. v koučování bývá ta nejtěžší „Kým jsi…“ nebo „Kým vším jsi“ To se klient/ka občas velmi zapotí. A zodpovězení této otázky je pak klíčem k ovlivnění všech dalších úrovní vědomí, ať už hodnot, přesvědčení chování nebo kompetencí, které využívám(e). Ale kdybych to profesně měl shrnout, tak asi nejvíce mi ladí slovo průvodce. Někdo, kdo pomáhá jednotlivci, týmu nebo skupině zvědomit určité principy, možná dobré zásady, ověřené a funkční postupy. Možná upozorňovat na rizika, překážky, méně vědomá či nevědomá rizika. Modelovat možné dopady, trénovat a zkoušet v bezpečném prostředí. A jsem šťastný, že to mohu dělat z různých poloh, rolí, které jsou odlišné a přitom velmi podobné. Jako lektor či mentor více vysvětluji, sděluji sbírám nápady, provokuji, spojuji, ukazuji best practice, hledám srozumitelná sdělení. Jako kouč se více ptám, naslouchám, mlčím, nechávám klienta/klientku či skupinu dojít si k vlastnímu silnému uvědomění a vlastnímu řešení, kterému nemusím rozumět, ale vím, že je důležité pro druhou stranu a ta už ví, co má dělat a jak postupovat. A jako facilitátor se zaměřuji ještě více na  energií, nápady skupiny, její dynamiku role a procesy. Zjednodušeně: být dobrým buddym na cestě, i když třeba ještě někdy nevíme, kam přesně vede.

 

Když už jsme se karet dotkli, můžeš nám je představit?

Tak to je moje láska, srdcovka. Koučové a facilitátoři vždy pracovali s vizuálním myšlením a tzv. koučovací karty jsou jedním z mocných nástrojů. Už když jsem se někdy v roce 2014 potkal se systémem Points of You, tak jsem věděl, že to nebude jen tak a čím dál více jsem se o to zajímal, tak jsem se zamilovával. Základy této metody jsou v psychoterapii (jako mnoho z oblasti koučování či týmové facilitace) a pracují na bázi volných vizuálních asociací a projekce. Skrze vědomě či náhodně zvolený obrázek (v našem případě fotografie) můžeme začít dodávat obrázku smysl, rozpohybovat ho, měnit význam, rozšiřovat, zaměřovat se na detail. To děláme jako facilitátoři pomocí přesně mířených otázek, které zaměřují pozornost a jako bychom se vpíjeli do dané fotografie, hledáme pro nás srozumitelný význam, něco co nám to připomíná a tím se dostáváme do oblasti našich tužeb, vášní, ale i strachů či obav. A pokud si je skrze fotografii, slova či kombinace, dokážeme pojmenovat, jsou najednou vědomé a už nemají takovou sílu (v případě strachů, obav nebo zasutých introjektů) v našem chování či prožívání anebo naopak velkou sílu získávají (jako jsou naše vášně, lásky, radosti, tužby) a motivují nás k dalším pro nás dobrým akcím. Na tomto velmi propracovaném terapeuticko-koučovacím systému obdivuji to, jak se dá použít na téměř jakékoli téma tzv. měkkých dovedností od sebepoznání, zvládání změn, přes emoční inteligenci, vylaďování skupin/týmů, řešení konfliktů nebo projektové řízení až po práci s hodnotami, leadershipem nebo hlubokými motivacemi. Když stiskneme spoušť fotoaparátu, tak vytvoříme na první pohled statický obraz. Tato statika však může zároveň uvést do pohybu nejsilnější lidské emoce, myšlenky a vzpomínky. Při pohledu na své staré fotografie se můžeme vrátit do jakéhokoli období našeho života a znovu prožít ty nejšťastnější i nejsmutnější okamžiky. Fotografie je nástrojem reminiscence naší paměti.

Radek Pernica

Jak funguje fototerapie a k čemu může být užitečná ve vzdělávání dospělých?

Slovo fototerapie vzniklo zkrácením termínu terapie fotografií. Samotná fototerapie je metoda léčby jasným světlem, spočívající v účinku dopadu světla na sítnici pacienta. Bývá používána u pacientů trpících depresí a s ní spojenými poruchami spánku. Takže se snažím neoslňovat své klienty jasným modrým světlem, ale spíše vnášet jasno do jejich problémů nebo témat, které právě řeší. Ale zpět k otázce. Určitě má práce s fotografií své místo v rozvojovém a vzdělávacím procesu, vždyť se říká, že „jeden obrázek řekne více než tisíc slov“. Žijeme v době vizuální, fotografie, memy, gify, prezentace, cliparty, emotikony jsou naším jazykem nejvíce informací z vnějšího světa vstřebáváme zrakem. Využití fotografií ve vzdělávání je využití kreativní sebepoznávací a seberozvojové techniky, která nabízí prostor pro sdílení pocitů a myšlenek, představ, příběhů, nálad a emocí spojených se zachycenými fotografickými obrazy. Moje workshopy a školení s použitím zmíněných karet jsou vnímány klienty jako inovativní, zábavná metoda a nástroj k usnadnění smysluplných diskusí, zmírnění konfliktů a budování mostů mezi lidmi a týmy. Především je ale vnímám jako bezpečný nástroj, jak zapojit všechny účastníky do procesu autentické komunikace, sdílení nápadů a jiných, neotřelých úhlů pohledů. Mluvíme sice skrze fotografií, ale vlastně mluvíme o sobě. A to nemluvím o zábavě, překvapeních a tzv. gamifikaci rozvojových a vzdělávacích aktivit, který tento systém umožňuje.

 

Označil ses také jako facilitátor. Nejde jen o „trendy“ pojem, který nahrazuje lektorování, moderování a další pojmy?

Musím říci, že mi občas tyto pojmy splývají, resp. nevidím moc ostré hranice mezi facilitací, moderací, týmovým koučinkem či dokonce mediací. Tak se prolínají, a ovlivňují a vzájemně inspirují, až si to někdy ortodoxní zastánci jednotlivých stylů bojí přiznat a vytváří z mého pohledu pseudodefinice, jen abychom se odlišili. Ale asi neblíže se při faclitačních workshopech či jiných aktivitách vnímám jako umožňovatel, zprostředkovatel. Aby se věci mohli dít, aby se mohli stát, abychom se mohli posunout z bodu A do bodu… Myslíme se automaticky, že přece do bodu „B“, ale často se dostaneme do úplně jiných, smysluplnějších bodů a realit, a to mě baví asi nejvíce. Ta překvapivá řešení, ten AHA zážitek ve skupině, to ticho, kdy není potřeba mluvit, protože to je ONO. Všichni jsou v tom momentě na jedné vlně v jedné energii. Pro sebe vnímám asi nejdůležitější ve facliitaci vybalancovat a ve správném množství ve správné době použít tu správnou energii nebo spíš facilitační mód. A ty módy jsou pro mě tři: první je Booster. Když potřebuji „ovládnout místnost“ nastavit cíle, inspirovat, zaujmout a nadchnout účastníky. Když potřebuji pozornost každého, aby se zapojil, aby byl přítomný, Tehdy potřebuji být aktivní a energičtí, vnáším humor. Musím zvednout energii (pozn. zvláště na online školeních je to klíčové), prostě musím boostovat. Druhý mód je Patron. Když chci, aby účastníci zůstali ve svých myšlenkách, cítili se v bezpečí a dosáhli tak svých osobních uvědomění. Když si potřebujeme dát čas, abychom se více zanořili, více přemýšleli. Když cítíme potřebu pauzy, která nás vezme z hektického každodenního běhu do klidu. Tehdy, když musíme zpomalit, udělat krok zpět, tak používám ticho, jemnější hlas, cílem je bezpečí a nesoudící prostředí. Vše se teď může odehrávat a nic není nemožné. A třetí mód, můj nejoblíbenější, ve kterém se snažím být většinu workshopů, je mód Flow. Když nemusím dávat energii nebo vytvářet bezpečí, protože už je, tak se stačí dostat do svého flow, do stavu plynutí. Jsem sám sebou v rytmu, který účastníky zaujme a všechny nás sesynchronizuje. Být v rytmu workshopu, v rytmu skupiny je přirozené, autentické, tam se dějí zázraky.

 

A co facilitace jako metoda vzdělávání?

Určitě je to podle mě trend, který – pokud chceme býti dobrými vzdělavateli – musíme obsáhnout. Více než na odbornou znalost tématu, (a to odbornost rozhodně nijak nezpochybňuji, a považuji ji za velmi důležitou), je teď vhodně se věnovat i rozvoji facilitačních a koučovacích dovedností. S prominutím nemohu přece zahlcovat své účastníky něčím, co mohou mít během vteřiny na displeji svého mobilu z Wikipedie nebo co jim Google vyhledá za pár milisekund. Chci říci, že ve vzdělávání dospělých je facilitace klíčová, klást otázky, podporovat různé odpovědi, hledat nejvhodnější formulaci, a především respektovat zkušenosti, pohled na svět, expertnost a kompetentnost za svůj rozvoj u svých účastníků. Věřím tomu, že lidé na mých workshopech už dávno své řešení mají, jenom není na vědomé úrovni, Mohu je jenom maximálně, ale mile, laskavě „pošťouchnout“. Dle mého facilitace plně odpovídá liberálnějšímu pojetí rozvoje a vzdělávání. A teď zcela vážně nejenom dospělých. Občas pracuji s pedagogy ZŠ a SŠ a bože, jak tam často vnímám nedostatek koučovacích dovedností a znalostí facilitace. Jak by vypadalo naše školství, kdyby učitelé a učitelky místo čmárání svých, často pouze jim srozumitelných myšlenek na tabuli, facilitovali diskusi svých žáčků a studentů. Jen si zavřete oči a představte si takovou hodinu, takový půlden, takovou školu nebo takovou manažerskou akademii.

Radek Pernica

Jak jsi vlastně Ty sám zvládnul přechod do online prostředí v posledním roce? Jsou vůbec použít obrázkové karty v „online“?

Jsem hračička a mám technologii rád. Počátky byly velmi kuriózní, jako všechno, co je poprvé, byl jsem plný očekávání, stresu, bude vše fungovat, jaké to bude? Ale šlo to vlastně přirozeně. Rychle jsem zjistil, že online není jen převedení materiálů do prezentace, že to musí být jiné. Na online bojuji o pozornost. Stačí bliknutí mobilu, přepnutí klávesnice a účastník je pryč, je v e-mailech, na sociálních sítích, čte si noviny nebo paří hru. Abych je udržel, musím dávat mnohem více energie, střídat role, metody, získávat zpětnou vazbu a také více interagovat a zapojovat účastníky. Samozřejmě, jak se převedl celý svět do online světa, tak jsme se začali vzájemně inspirovat. Od vybavení, po aplikace přes nové metody a formy. Tady jako prvním děkuji i EPALE za vaše webináře, protože to byly první praktické věci, jak vůbec postavit světlo, kameru, jak je to se zvukem, platformami a především, jak postavit webináře a online výuku. Díky za vás! Časem se online prostředí stalo tak běžným, že se v něm, myslím, pohybuji přirozeně a dále experimentuji s formou i metodami. A moje oblíbené Points of You jsou možné i na online. Dokonce jsem trénován ve vedení certifikovaných koučovacích kurzů na online, je to plně funkční a podle ohlasů ze světa i oceňované klienty. Jen já si je tady v ČR nechávám na živo, prezenčně, cítím, že to má několikanásobně větší energii. Jinak jsme během posledního roku facilitoval několik webinářů s využitím karet a našich tzv. „Digital Points of You Experience“, tedy aplikací, kde můžeme naše celé procesy a workshopy organizovat. Na období po prázdninách připravuji sérii webinářů právě s využitím koučovacích karet na různá aktuální a tíživá témata a zároveň finalizuji jednu novinku – hybridní workshop, tedy kombinaci prezenčního workshopu a následné 21denní sebezkušenostní, nejen mindfulness, aktivitě v online aplikaci.

 

Se kterou největší perličkou ses ve vzdělávání dospělých za svou kariéru setkal?

Těch by bylo. Od někdy velmi bizarních organizačních podmínek, tedy školení v rozmanitých prostorách a úpravách, přes zmatené účastníky, kteří neví, kde mají být a proč až po klasické: „Nevím, co tu mám dělat, poslal mě sem šéf…“ To je chleba, který mě občas ještě i baví. Ta nutnost improvizovat, nespoléhat se na to, že vše bude fungovat. Ale asi největší perly se dějí ve výrobě, resp. např. při školení mistrů, kdy se napřímo střetnou různé světy. Praxe a manažerské teorie. Bezděky mi teď vytanul jeden mistr ze slévárny, který přišel na školení „Manažerských dovedností pro mistry.“ Usedl přímo proti mně, o takových 15–20 let starší než já, zabodl do mě oči jako kobra, skenoval mě. Pak zkusil tužku, jestli píše, strčil si ji do kapsy u pracovního oděvu, příručky účastníka školení s ani nevšiml. Složil ruce na prsou, zhoupl se na židli a položil základní otázku: „Do kdy to dneska vidíš, mladej?“ Laskavá a milá odpověď ode mě zazněla, že podle plánu to budu směřovat do 16:00. Následovalo zhoupnutí a jadrná věta „Na to ti seru, já bouchám do dvou“… No, a tak jsme začali. Na konci mi tenhle chlapík začal vykat a řekl mi, že to bylo první školení, na kterém po obědě neusnul. I teď po čase, když si na pana Milana vzpomenu, tak jsem na sebe pyšný.

 

Co či kdo je pro Tebe profesní inspirací?

Chtěl bych umět vytvářet jednoduché, srozumitelné metafory složitých jevů jako to umí třeba Simon Sinek. Rád bych mluvil jako většina řečníků na TEDu. Chtěl bych rozumět dějům ve skupině a moudře s nimi nakládat jako Irvin David Yalom. Umět postavit vzdělávací program v koučování jako Shirzad Chamine. A rozhodně bych chtěl umět s lehkostí, autenticitou, hravostí, kreativitou a hloubkou facilitovat třeba 600 lidí najednou tak, jak to umí jenom Efrat Shani.

 

Ptal se: Tomáš Langer, expert EPALE

Původní zdroj: https://epale.ec.europa.eu/cs/blog/zijeme-v-dobe-vizualni-nejvice-informaci-z-vnejsiho-sveta-vstrebavame-zrakem-rozhovor-epale-s